Já, Olga Hepnarová natočena podle skutečné události

„Odsuzuji tuto společnost…“

Film Já, Olga Hepnarová je natočen podle knihy Romana Cílka o skutečné události. V sedmdesátých letech mladá žena záměrně najela nákladním autem do lidí na tramvajové zastávce v pražských Holešovicích. Osm jich zabila a mnoho dalších zranila.

Následně dostala na vlastní žádost trest smrti, což byl, mimochodem, poslední nejvyšší trest u nás vykonaný na ženě.

Formální provedení filmu Já, Olga Hepnarová odpovídá smutné tematice příběhu. Je natočen černobíle, bez jakékoliv hudby. Postavy toho mnoho nenamluví, často jen mlčky hledí, obvykle do země… Představitelka Olgy Hepnarové je krásná a bezesporu vynikající polská herečka Michalina Olszańska. Zjevně by byla schopna mnohem hlubší sondy do rozpolcené nemocné duše mladé lesbické ženy, s největší pravděpodobností to však byla právě režie, která ji odvracela od jemně ambivalentního vztahu s okolím k místy až násilné karikatuře. Opotřebované tesilky směšně vytažené vysoko do pasu, shrbená, předkloněná postava chůzí připomínající něco mezi kachnou a Ozzy Osbornem působí jako nepovedená snaha o vytvoření odpudivého archetypu lesby. Navíc takto zdůrazňovaná asexualita pak odebírá smysl některým situacím. Světlou výjimkou je scéna na diskotéce. Tam nastane jeden z okamžiků, při kterých je vidět, že Olga ve skutečnosti kontakt s lidmi zoufale potřebovala a snažila se o něj. Společnost k ní však zůstala hluchá, a tak ji za to, jak sama ve vysvětlujícím dopise napsala, odsoudila k smrti přejetím. Nicméně jemně pestrý herecký výkon Michaliny, s jakým své Olze vtiskla vývoj postupující choroby, je obdivuhodný. Velmi uvěřitelně vidíme realitu jejíma očima, hnusný svět, jenž ji přehlíží, nechápe, ponižuje a kterému se touží za všechny křivdy pomstít.

Není vše ideální

Šedivá ponurost komunistického inferna je ve filmu až hollywoodsky přehnaná, takhle depresivně to snad u nás v sedmdesátých letech nevypadalo, dělníci do fabrik v obleku a kravatě chodili naposledy někdy ve čtyřicátých letech. Značné množství několikaminutových záběrů, například hned na začátku do prázdné chodby, majících symbolizovat prázdnotu, mi připadají příliš prvoplánové, a v podstatě plýtvání dramatickým časem. I název filmu je zavádějící. Pakliže je všude vysvětlováno, že jde především o obecný popis postoje tehdejší společnosti k nestandardnímu jedinci, a nikoliv o snahu životopisně glorifikovat pravděpodobně nemocnou vražedkyni, kterou její rodina a okolí nedokázalo pochopit, ani jí pomoci.

Přes řadu jmenovaných výhrad se domnívám, že tento film měl vzniknout. Zaujme především diváky tzv. uměleckých snímků, s nimiž si tvůrci rádi hrají na schovávanou. Celkově působí veškeré použité výrazové prostředky čistě a vyrovnaně.

A varování, kam až může zajít nevšímavost, nepochopení a ignorance je aktuální v každé době. Rozhodně má člověk cestou z kina o čem přemýšlet.

Zajímavost: Olga Hepnarová nikdy neprojevila sebemenší lítost nad svým činem a dokonce ji mrzelo, že se jí nepovedlo zabít víc lidí. Její odvaha však vzala za své při popravě. Smrti se bála a její chování v popravčí místnosti bylo prý více než nedůstojné.

7,5/10

JJ

Já, Olga Hepnarová (ČR, 2016)

žánr: drama

režie: Tomáš Weinreb a Petr Kazda

kamera: Adam Sikora

hrají: Michalina Olszańská, Marika Šoposká, Martin Pechlát, Klára Melíšková, Ondřej Malý

délka: 105 min.