5 pravidel

Film o hře, v níž se o sobě lidé dozvědí víc, než by sami chtěli

O filmech na našem webu nepíšeme moc často, tenhle ale stojí za to. Nový český dokument 5 pravidel natočil debutující režisér a scénárista Vavřinec Menšl a zachytil v něm relativně nový a v jistých kruzích velmi populární styl trávení volného času – takzvaný LARP. Zkratka pochází z angličtiny a znamená Live Action Role Playing, tedy příběh, v němž se hráči v reálném prostředí vžívají do předem určených rolí. Může jít v podstatě o cokoli – spousta LARPů se inspiruje populárními filmovými příběhy (Pán prstenů, Piráti z Karibiku apod.), jiné počítačovými hrami (ono se v podstatě jedná o systém RPG přenesený z obrazovky do reality) a často to bývá příjemná zábava a relaxace. Jenže námět, o kterém film vypráví, byl úplně jiný a podstatně „těžší“. LARP odehrávající se kdesi v odlehlém rekreačním zařízení uprostřed lesů totiž spočíval v simulaci totalitního systému.

Herní prostředí bylo v podstatě velmi jednoduché. Ve fiktivní vesnici vedle sebe žijí studenti, běžní občané neboli představitelé „šedé zóny“ a pomocní dělníci – přistěhovalci, dle zvolených jmen patrně z postsovětských východoevropských zemí. Vše řídí a usměrňují organizátoři celého LARPu, ve hře představující „vrchnost“ a také všudypřítomnou tajnou policii. Hráči nedostávají konkrétní scénář, jen více či méně podrobné informace o svých postavách a herním prostředí, a pak už je jen na nich, jak se zachovají. A někteří z nich jsou zdrojem konfliktních situací – třeba když se jeden ze studentů příliš důvěrně sblíží s neplnoprávnou imigrantkou, což je v totalitě nepříliš překvapivě zakázáno.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je to jen taková nezávazná legrace, a mnozí účastníci k tomu (podle vlastních slov, v dokumentu zachycených) také tak přistupovali. Jenže stačilo pár hodin a dobré vedení ze strany organizátorů a totalitní atmosféra hráče natolik vtáhla, že se začali chovat… no jako v totalitě. A to včetně těch, kteří ono smutné období našich dějin nezažili (těch byla ostatně většina). Pro pamětníky bylo fascinující (a ne zrovna příjemné) sledovat, jak rychle se charaktery začnou v přítomnosti hmatatelné moci ohýbat a lámat. Nabízí se srovnání se slavným Stanfordským vězeňským experimentem ze 70. let, kdy se v podobné „hře“ rozdělili účastníci na dozorce a odsouzené, jenže tam měli „dozorci“ k dispozici regulérní donucovací prostředky včetně fyzického násilí. Tady ne – vše bylo v každém okamžiku zcela dobrovolné, kdokoli mohl ze hry kdykoli odstoupit. Nikdo to ale neudělal.

Film tak o současné společnosti vypovídá možná víc, než dnes tolik populární dokumenty o „lidech z okraje“. Není to úplně příjemná výpověď a účastníci zaslouží velké uznání za to, že s filmováním souhlasili i v situacích, kdy jejich důstojnost dostávala slušně zabrat. Na druhou stranu je určitě dobré vidět, jak autoritářská společnost vlastně vypadá a co s lidmi dělá. V době, kdy ze starých skříní vylézají nejrůznější strašidla minulosti a dychtivě se rozhlížejí, kde se dá co ukořistit, to platí dvojnásob.