Zkreslená realita v praxi

Zkreslená realita v praxi

Rozhovor s režisérem filmu Steve Jobs Dannym Boylem o zákulisí natáčení a spolupráci s jednotlivými herci.

Mluvme o tom, co vám proběhlo hlavou, když jste dostal scénář Aarona Sorkina a poprvé si jej přečetl. Co ve scénáři vás přimělo k rozhodnutí, že chcete natočit tento film?

DB: Přečetl jsem si scénář a uvědomil si, že bych byl blázen, kdybych to neudělal.

Vzalo mi to dech. Bylo mi jasné, že něco podobného jsem nikdy předtím nedělal. Výzvy ve filmu – jak soběstačné to bylo, jaké bezdeché cvičení v řeči to bylo – to vše se mi nesmírně zamlouvalo. Zároveň i postava Steva Jobse, kterou Aaron vytvořil: Steve, který existuje ve scénáři, se v některých směrech překrývá se skutečnou postavou a v jiných směrech zase ne, mě velmi oslovila. Je to postava shakespearovských rozměrů. Je uchvacující, necitlivý i zábavný. Viděl jsem v Sorkinově scénáři hodně lidí, kteří jako na oběžné dráze kroužili kolem této mimořádné planety, kterou je postava Steva Jobse. Takoví lidé existují, kteří skončí na oběžné dráze kolem někoho jiného; určitým způsobem prožíváme naše životy v jejich odraze, a nejsme schopni se od nich odpoutat. Jako by vládli silou gravitace. Jsou to lidé, kteří vzbuzují oddanost. Je to fascinující typ charakteru hodný bližšího prozkoumání. Lidé kolem jsou pak takovému člověku hluboce oddáni. Ostatní osoby ho však považují za stvůru. A on je, v jistém smyslu, stvůrou vytvořenou řečí… a dvěmi ženami.

 

Řekl jste, že film není životopisný, a že to není pokus převyprávět věcná historická fakta Jobsova života, ale přesto zobrazuje skutečné postavy. Jaké prvky skutečných postav – Steva Jobse a různých členů jeho týmu – jste se začlenili do příběhu?

Jsme nesmírně vděčni za knihu Waltera Isaacsona i za hlubokou komplexnost jeho výzkumu, ale chtěli jsme, aby film měl trochu jiný směr. Sorkin popisuje film jako „impresionistický portrét“. Jsou tam myšlenky, které zjevně pocházejí ze skutečného života, ale samotný film je abstrakce. Vybírá události – některé z nich skutečné, některé z nich smyšlené – a rozdělí je do třech období, představení Macintoshe v roce 1984, NeXTcube v roce 1988, a iMac v roce 1998. Šest postav se objeví třikrát, 40 minut před předvedením každého produktu, a prostě se jen střetává jedna s druhou. To není skutečný život; to je jakási vyšší verze skutečného života.

Sorkinův scénář je i o něčem jiném než jen o Stevu Jobsovi. [Jobs] Změnil jednu z nejcennějších a podstatných věcí v našem životě, a to způsob, jakým komunikujeme, způsob naší vzájemné interakce – a přesto mnoho jeho osobních interakcí bylo naprosto nefunkčních. Film je také o týmech, a tím mám na mysli člověka, který je schopen pohánět jednotlivce i skupiny k tomu, aby něco vytvářeli. V postavě Steva je vtip, humor i pochopení toho, jak jsou lidé šťastni, najdou-li někoho, kdo je inspiruje k tomu, aby se snažili víc a víc. On byl téměř šílený ve svém odhodlání měnit lidi.

 

Před natáčením byl rozvržen čas na rozsáhlé přípravné období a zkoušeli a natáčeli jste každou část zvlášť, popořadě. Můžete říct něco víc o tom, proč jste se rozhodli právě pro tuto strategii, jak byl film dokončen a jaké výhody to filmu přineslo?

Jedna z mimořádných věcí Aaronovy řeči je její rytmus, dynamika, a já byl nadšený, když jsem viděl herce mluvit tímto jazykem, ale také jsem věděl, že to pro ně bude velmi náročné.

Vzhledem k tomu, že jsou tři zahájení, jsme se zaměřili v určené době vždy na jednu část, zkoušeli a poté natáčeli každou sekvenci zvlášť, popořadě. Je to velmi neobvyklé, aby se ve filmu natáčelo takto popořadě. Ale nakonec tento způsob propůjčil výkonům a samotnému příběhu určitý spád. To dovolilo hercům, aby se zcela ponořili do jednotlivých scén a soustředili se na způsob vyjádření toho, jak vypadat, znít a cítit se v souladu se svou postavou v daném časovém úseku.

Herci jsou stále v pohybu, v každé z natáčecích scén. Samozřejmě, že je to částečně proto, že tito lidé jsou uprostřed posledních příprav na zahájení, jde tam o obchody, které se musí řešit na poslední chvíli, ale to je samozřejmě záměrné, protože právě to bylo součástí Jobsovy filozofie. Bude chodit a mluvit. Nechtěl sedět na nudných jednáních. Vždycky chtěl chodit a mluvit, protože to propůjčovalo úkolům určitou dynamiku, ať už se jednalo o cokoliv. Přistupovali jsme ke zkoušení a natáčení tak, aby – jak jsem doufal – se herci cítili uvolněně; nechtěl jsem vytvořit omezený prostor pro natáčení, dal jsem přednost volnosti a otevřenosti. Nechtěl jsem, aby se herci příliš zabývali tím, kde zrovna stojí nebo kam právě jdou. Na začátku zkoušky jsem nechal jít každého tam, kam chce. A postupně, jak se blížilo natáčení, jsme nacházeli i cestu, jak jednotlivé scény vymezit. Volnost pohybu, o kterou jsme se snažili, umocňovalo i použití Steadicamu, který je obvykle vyhrazen pro akční scény a honičky. Steadicam poskytl záběrům zdání neustálého pohybu a volnosti. Náš kameraman, Geoff Healey, je umělec, a společně s osvětlením Alwina Küchlera nám jeho výkon umožnil vytvořit překrásné, plynulé záběry, když se herci pohybovali ve třech prostorech a sekvencích.

 

Proč jste se rozhodli natočit celý film v San Franciscu?

San Francisco je Betlém digitálního věku, domov druhé Průmyslové revoluce. Pocházím ze severu Británie, z Manchesteru, který je známý jako rodiště průmyslové revoluce před 200 lety. A stejně jako toto místo, i San Francisco má svou vlastní historii a svůj mýtus. Okamžitě jsem se ztotožnil s myšlenkou, že se tento film bude odehrávat v San Franciscu. Doufáte, že film z toho místa, třeba nějakým způsobem osmózy, něco vyzdvihne. Dlouho jsem měl pocit, že pokud se ctí místo, o kterém natáčíte film, odmění se vám… prostřednictvím vašeho vlastního porozumění a ocenění, a porozumění a ocenění herců. Byli tam i lidé, kteří se účastnili původních třech zahájení, a se kterými jsme se setkali, někdy po dohodě, někdy jen díky náhodě v průběhu natáčení.

 

Výrazně rozlišujete tři prostory ve svých třech dějstvích. Proč?

Ano. Co bylo pro mě na scénáři zajímavé, byla na prvním místě výzva, jak mohu ukázat tyto tři zákulisní scény tak dynamicky, s takovým napětím, jak jen to je možné. A rozhodli jsme se pro tři různá místa, z nichž každé filmu zapůjčilo něco specifického – některé zvláštní pocit, určitý příběh – každé z jednotlivých sekvencí.

 

Co bylo důvodem pro výběr Flint Auditorium coby místa pro zahájení Macintosh v první scéně?

Flint Auditorium De Anza Community College, v centru města Cupertino, bylo místo, kde se konalo skutečné představení Macintoshe v roce 1984. Bylo to na zdejším pódiu, kde Steve Jobs tehdy představil Macintosh. Takže jsme doslova šli v jeho stopách. Natáčeli jsme první scénu na 16mm film, protože to působilo jakoby stroze, domácky a jednoduše. Má to jakousi punkovou energii… z dob raných začátků. První sekvence, uvedení Macu, je naší novou dobou stvoření mýtu. Je to Steve Jobs, kdo vytvořil budoucnost počítačů – prvního skutečného osobního počítače – z ničeho. Poprvé někdo vymyslel, jak vytvořit počítač, který byl jako součást vás samotných. Jak Steve ve filmu říká, až do roku 1984 dělal Hollywood z počítačů strašidelné věci, ale [Jobs] chtěl, aby člověku dávaly pocit, že k němu patří. Ačkoli bylo zřejmé, že doba na to ještě není připravena – zatím to nefungovalo; toho dosáhl až později.

 

Proč jste si vybrali Opera House v San Francisco jako lokalitu pro druhou sekvenci? Jaké to bylo, přizpůsobit Opera House tak, aby vyhovovala této části příběhu, v době uvedení NeXTu?

Můžete diskutovat nad tím, do jaké míry Steve Jobs ve skutečném životě udělal z NeXT počítače cosi jako akt pomsty proti Apple, ale nakonec byl operační systém NeXT jeho cestou zpět do Apple. On dokázal prodat NeXT společnosti Apple, když Apple potřeboval nový operační systém – operační systém bylo přesně to, co NeXT nabízel. Jobs dokázal vzít z NeXTu to, co se stalo základem operačních systémů všech produktů současného Apple.

Chtěli jsme, aby místo odráželo tento pocit operní pomsty, což je důvod, proč jsme si vybrali Opera House s jejími sametovými závěsy a zlacenými hranami. Druhá sekvence vyžadovala více shovívavý, téměř romantický dojem. Natáčeli jsme na 35mm film, což je svým způsobem jemné, krásné, plynulé – tedy ve srovnání s 16mm z první části. Vzhled, pohyb kamery, to všechno má vykreslovat cosi jako hru o pomstu. Chtěli jsme, aby diváci postupně pronikli až do jakéhosi časového stroje Stevova plánu pomsty, což vyjde najevo až v průběhu této sekvence. Všechno směřuje k pomstě; od toho, co je pod povrchem, každičký pohyb, až po vrcholné okamžiky konfrontace mezi Stevem a Johnem Sculleym.

 

Jaké úvahy – v designu, kinematografii – jste brali v potaz při vaší strategii pro třetí sekvenci, tedy dobu uvedení iMacu?

Třetí sekvence je mnohem více o budoucnosti, o čisté linii komunikace a naší moderní kontrole dat. iMac skutečně zavedl internet do našich každodenních životů. Natočili jsme tuto část ve futuristické Davies Symphony Hall v centru San Francisca. A natáčeli jsme na ALEXA, což je moderní, digitální kamera, která má téměř nekonečné množství pixelů a obrovské rozlišení. Ve třetí části se posunujeme do oblasti nekonečných možností, což je Jobsův návrat do Apple, a iMac, inaugurační produkt jeho návratu.

 

Mluvili jsme o filozofii týkající se vašeho rozsáhlého období zkoušení, ale můžete říci něco více o tom, jak to probíhalo s Michaelem Fassbenderem? Co vás přimělo uvěřit, že právě on je ten, kdo dokáže vdechnout této postavě život?

Nikdy jsem nepracoval s hercem, který by byl tak zběsile zaujatý, který dřel tolik jako Michael. Ani jednou jsem ho neviděl podívat se do scénáře, a to měl téměř hamletovské, či learovské dialogy každý den. On dokázal vstřebat do sebe scénář takovým způsobem, který neměl nic společného s mechanickým biflováním a následným papouškováním. Nikdy to nebyla otázka zapamatování si typu „tohle mám říct teď?“. Znal scénář, jako by ho sám napsal, což propůjčilo jeho výkonu určitou sílu a přesvědčivost, která mu umožnila vypadat navenek tak, že je schopen vytvořit přímo před vámi něco prakticky z ničeho. Vždycky jsem si myslel, že v Michaelovi je cosi „jobsovského“. Má v sobě neuvěřitelnou sílu, kterou směruje na to, co právě dělá. Je to herec, který opravdu nahání strach. Ale díky bohu, je také vtipný. Samotný scénář je vtipný a Michael, když chce, z něj dokáže vytěžit neuvěřitelné detaily a komičnost. Ve svém přístupu dokáže být děsivý, což ukázal už při své přípavě na natáčení. Měl jsem štěstí, že se mi podařilo dát dohromady Sorkinův scénář s hercem jako je on; mým úkolem bylo ujistit se, že tomu nebude nic bránit.

 

Kate Winslet podstupuje cosi jako transformaci v roli Joanny Hoffman. Můžete říci něco o tom, jak k této roli přistupovala?

No, když dostanete Fassbendera, musíte mít k němu někoho stejně nadaného. A my jsme měli. Kate je výjimečná. Ona je jedinečně talentovaná, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak komplexně k tomu přistupovala. Je úžasné mít jí na place při natáčení, je skvělou kolegyní a je stále pozitivně naladěná, dokonce pomáhala mezi jednotlivými záběry i statistům! Joanna Hoffman je strážkyně brány i léčitelka, která se snaží postarat se o toho nemožného člověka a Kate to zvládla bravurně, žila každým detailem té role, ať už to bylo při natáčení či v samotném příběhu.

Stejně jako Michael i Kate se díky své náruživosti zvládla lehce naučit scénář. Jsou to skvělí herci – Sorkinův způsob psaní jim naprosto přirozeně sedne. Pustí se do toho, okamžitě se do toho vžijí, a vy to můžete okamžitě zachytit. Je to jako poslouchat geniální hudební skladatele – nabídnete jim trochu z Mozarta a oni se jím nechají unést.

Sorkina hluboce ovlivnil rozhovor se skutečnou Joannou Hoffman, a ve svém scénáři z ní udělal klíčovou postavu, ačkoliv ve Walterově knize jí bylo věnováno jen pár stránek. V našem příběhu je to pojato také jako její příběh. Joanna si nakonec uvědomí svou chybu, že nepřiměla Steva, aby napravil svůj vztah s Lisou, předtím než odejde na vysokou školu. A tady Kate svým bravurním výkonem doplňuje skvěle napsaný part ze scénáře, je si vědoma svého přínosu.

 

Můžete říct i něco o přístupu Setha Rogena v úloze Steva Wozniaka?

Bylo neobyčejně přínosné, že skutečný Steve Wozniak s námi byl v průběhu zkoušení a mluvil s námi o svých zkušenostech s Jobsem a Apple. Seth je ve své podstatě Woz[niak], od samého začátku. Nedokážu to vyjádřit slovy, ale v Sethově podání je něco, co dosáhne až na samé dno Wozova charakteru. Občas máte štěstí a natrefíte na velmi zábavné lidi, a stejně tak jsou to vážní, ambiciózní, instinktivní a velmi nadaní herci.

Woz věří, že můžete být slušní a zároveň i talentovaní, a to je myšlenka, která se filmem táhne jako zlatá nit. Wozovým úkolem v příběhu je, že se snaží přimět Steva, aby přiznal důležitost toho, co se stalo – snaží se ukázat, že minulost hraje důležitou roli ve tvůrčím procesu stejně jako inovace. Ale Steve má na mysli pouze jednu věc: inovaci. Pro Steva je tu jenom budoucnost, na kterou se zaměřuje. A Woz říká, ano, inovace má svou roli v tvorbě, ale tvorba závisí také na lidech, kteří tu byli před vámi. Vždy stojíte na něčích ramenou a je dobré si to uvědomit, to vám pak umožní počítat se mezi ně. To, že jeho nejlepší přítel, a muž, se kterým společně vymysleli osobní počítač, nedokáže tuto myšlenku přijmout, mu způsobuje veliký konflikt. Seth úžasným způsobem vnáší do role obrovský optimismus i trýzeň tohoto přátelství.

 

Jaký příběh vypráví hudba v každé části? Můžete prozradit něco víc o svém názoru na hudební doprovod, a také o přístupu skladatele Daniela Pembertona?

První sekvence byla ovlivněna ranými zvuky počítačů. Drtivá většina publika – a každým rokem jich je víc a víc – je digitálně nadaná. Nevzpomínají si, jaké to bylo v počátcích digitální revoluce, na dobu zrození digitálního zvuku, který se v té době zdál téměř futuristický. To mě zaujalo a Daniel dokázal tohoto retro zvuku skvěle využít.

Ve druhé sekvenci jsou dvě hudební aktivity. Jednou z nich je něco na způsob světelné opery – allegro na začátku, což je radostné a téměř rozpustilé. Druhá je také operní, ale má větší váhu, neboť směřuje k silnému závěru. Tato sekvence je prokládána řadou výstupů, které spolu měli Sculley a Jobs v průběhu uplynulých let. Ve třetím aktu je toho již méně, ale je to velmi uhlazené. Takové obnažené a jednoduché… trochu jako produkty Jobs.

Nakonec, nemohu vám o filmu říct víc, než co vám může říct Steve Jobs k tomu, co si máte psát na svůj iPad! Když vyprávíte příběh, chcete pracovat na něčem pokud možno krásném a dát to poté lidem – a pak už je jen na nich, jakou krásu či hrůzu v příběhu naleznou.

 

Screen Shot 2015-11-09 at 19.25.10 Screen Shot 2015-11-09 at 19.23.33 danny-boyle_oscar britanico-Danny-Boyle-Foto-AFP_LRZIMA20130425_0078_4 Screen Shot 2015-11-09 at 19.24.12

Další příspěvky
Last and First Men – film, jakých jste nejspíš mnoho neviděli
Last and First Men – film, jakých jste nejspíš mnoho neviděli
První překvapení způsobí zjištění, že snímek Last and First Men se odehrává nečekaně zcela bez herců. Tedy bez herců viditelných....
Marco přichází s pátým případem dánského oddělení Q
Marco přichází s pátým případem dánského oddělení Q
Čtrnáctiletý Marco je dopaden policií na  dánských hranicích ve vlaku z České republiky. Jak se dostal k pasu pohřešovaného státního...
Svéráz českého rybolovu je naprostým fiaskem režisérky
Svéráz českého rybolovu je naprostým fiaskem režisérky
Parta šesti českých rybářů vyráží na dalekou cestu za rybami do Norska. Spojuje je dlouholeté přátelství a touha po mužském...