Rozhovor s režisérem Jiřím Havelkou o filmu Vlastníci

Rozhovor s režisérem Jiřím Havelkou o filmu Vlastníci

Mnozí majitelé bytů

to asi znají z vlastní zkušenosti. Hrdinové filmu Vlastníci jsou totiž jedněmi z nich, patří jim byty v jednom postarším činžovním domě a právě mají společnou schůzi, na které se musí dohromady dohodnout a rozhodnout. Najdou se mezi nimi idealisté, kteří jednají ve prospěch celku, jsou zde i vypočítaví prospěcháři nebo dokonce rafinovaní manipulátoři, ale také lidé ztracení v pocitech vlastní bezvýznamnosti. Všichni se ale nakonec musí společně domluvit na správě domu, ve kterém mají své byty.

Paní Zahrádková (Tereza Ramba) s manželem (Vojta Kotek) idealisticky chtějí, aby společnými silami dům zachránili. Novomanželé Bernáškovi (Jiří Černý, Maria Sawa) se s nadšením připojují. Paní Roubíčková (Klára Melíšková) pedantsky kontroluje řádný průběh schůze. Paní Horvátová (Dagmar Havlová) všechno iniciativně komentuje. Naivní pan Švec (David Novotný) zastupuje svoji maminku. Paní Procházková (Pavla Tomicová), zastupovaná panem Novákem (Ondřej Malý), hledá způsoby jak zhodnotit svůj majetek. Pan Nitranský (Andrej Polák) touží po půdě v domě a pan Kubát (Jiří Lábus) důsledně sabotuje jakékoliv rozhodnutí. A v pozadí číhají bratři Čermákovi (Kryštof Hádek, Stanislav Majer).

Inspirace ze života pro film Vlastníci

Režisér a dramatik Jiří Havelka se při volbě tématu inspiroval vlastními zážitky ze schůzí vlastníků bytových jednotek a divákům vzkazuje: „Ten film je komedie. A myslím, že pro všechny věkové kategorie i pro voliče všech politických stran. Snad tam je celé dnešní spektrum. Takže ideální by bylo se v kině bavit a doufat, že „peklo jsou ti druzí“.“

Vlastníci

Vlastníci jsou výstižným a vtipným obrazem současné české společnosti se všemi jejími přednostmi i neduhy. Inspiroval jste se při svém psaní osobními zkušenostmi ze schůzí vlastníků bytových jednotek?

Samozřejmě jsou v tom osobní zážitky. Za dobu, co žiju v  Praze, jsem zažil vícero schůzí vlastníků bytových jednotek a přišlo mi, že málokdy je na tak malém prostoru vidět tak moc o nás, o lidech.

Scénář mi vznikal v hlavě dlouho – respektive – na mnoha schůzích a zasedáních a poradách a komisích jsem zjišťoval až neuvěřitelně podobné důvody, proč nelze dojít v nějaké společné problematice k logickému konsenzu. Kolik iracionálních momentů brání dosažení domluvy. A je fakt, že na shromážděních vlastníků bytů to bylo možná nejmarkantnější, protože každý sice vlastní jeden byt, ale zároveň se musíte společně starat o celý dům. A ten osobní majetek – ta bytová jednotka – vám dává určté procento moci, které v normálním občanském životě jinak nemáte, takže právě na schůzích vlastníků bytových jednotek lze nechat naplno rozeznít skrytější povahové rysy.

Konverzační komedie je postavena na dialozích, na herecké akci a absolutní souhře herců. Jak probíhal casting a výběr přesných hereckých typů?

Probíhal tak, že jsem si různě v hlavě kombinoval možnosti a pak jsem herce oslovoval, rozesílal scénář a bavil se s nimi o tom. Těžko někoho vypichovat z toho sehraného hereckého týmu, protože tohle opravdu byla především spoluhra, spíš než jednotlivá sóla, ale určitě i mě překvapila vášeň, se kterou se Dagmar Havlová vrátila do komické role nebo to, jak Tereza Voříšková, dnes už Tereza Ramba, s pokornou profesionalitou utáhne ten motor celé schůze v poloze labilní matky tří dětí. A taky že Vojta Kotek se umí převtělit do taťky, který už se Snowborďáky nemá fakt nic společného.

A Jirka Lábus má ježka. Na hlavě i v roli. Ale mohl bych opravdu zmínit úplně každého. Klára Melíšková je ve své roli tak dokonale iritující, že už jsem ji ve střižně nemohl vystát a občas ji musel pauznout. A David Novotný nás rozesmíval na place tak, že jsme to málem nestihli natočit. Tam opravdu z mého pohledu nebyl slabý článek.

Čí to byl nápad pozměnit vizáž Jiřího Lábuse? Pro film jste ho nechali ostříhat, má na hlavě neuvěřitelného ježka a prý v této roli omládl…

Věděli jsme společně s  kostýmní výtvarnicí Andreou Královou, že chceme Jirku Lábuse co nejvíc „odlábusovat“. A myslím, že nápad s ježkem vznikl tak nějak spontánně u všech najednou, dokonce to prosazoval náš společný kamarád a Jirkův oblíbený barman Petr Hojer.

Ve filmu se objeví mnoho vtipných hlášek, které možná i zlidovějí. Zaznělo zde, že David Novotný vás na place „rozesmával“. Nesmáli se herci během samotného natáčení, udrželi „vážnost“ textu?

To samozřejmě ano, tomu se nedalo vyhnout. V jednu chvíli to vypadalo, že místo postavy, kterou hraje Jirka Lábus, tam opravdu byl celou dobu přítomen na židli jenom havran – Rumburak.

Natáčení se uskutečnilo v  pražských Holešovicích v  omezeném prostoru, kde divák sleduje skupinu přes sebe mluvících lidí. Jak probíhala příprava na natáčení a zvládnutí tak náročného textu s herci?

Bylo to náročné. Měli jsme asi dvě čtecí zkoušky, snažil jsem se s herci scházet i různě po menších skupinkách, ale vše podstatné se dělo až během natáčení. Byl velký risk dát dohromady tuhle skupinku bez toho, že bychom se předtím nějak extra snažili sehrát, ale naštěstí to vyšlo skvěle, atmosféra byla hned dobrá a tvořivá.

Ale samozřejmě, i když se zdá jedna lokace jako ideální zjednodušení natáčecího plánu, opak je pravdou. Nelze natáčet po obrazech, potřebujete všechny herce pořád, ideálně úplně bez závazků, všichni v jedné malé místnosti, s veškerou kamerovou i světelnou technikou. První dva dny jsme se trochu ladili, vzájemně lidsky, herecky i ve způsobu snímání, ale pak už se to docela rozjelo. Ukázalo se, že ideální metoda je natáčet co nejdelší kusy, což vyžadovala vysoké herecké nasazení, ale drželo to všechny ve střehu a tak se dařilo udržet autenticitu i při opakovaných záběrech. Myslím, že to pro všechny byl dost jiný způsob filmové práce.

A byl na natáčení prostor pro improvizaci, či zda případně herci promítli vlastní zážitky ze schůzí do výsledné podoby textu?

Bohužel na to moc čas nebyl. Já vždycky říkám studentům u nás na DAMU, kteří si stěžují, že by potřebovali víc času na zkoušení, že takový pocit, budou mít úplně vždycky a že je dobré brát čas, který máme k dispozici, jako jednoho z dramaturgů. U filmu to myslím platí dvojnásob. Počet natáčecích dní je jeden z výrazných momentů, který ovlivňuje celou koncepci. A vy se musíte rozhodnout, jestli to za těchto podmínek má nebo nemá smysl. My jsme zvolili způsob, který byl v daných podmínkách realizovatelný, a šli jsme do toho, i když něco se prostě zvládnout nedalo, například právě rozimprovizování textu. Ale hercům se myslím podařilo promítnout svoje vlastní zážitky především v tom, jak přistoupili k těm postavám.

Na filmové schůzi vlastníků se sešla řada hereckých hvězd různých generací, jak se Vám podařilo sladit tak věkově rozdílné herce?

Šlo to dobře. Samozřejmě, že někteří si to museli trochu víc „odsedět“, ale měl jsem pocit, že tam nikdo neprožívá žádný rozdíl ve velikosti role, ve věku, v  ničem. K tomu pomohl i celý štáb, kameraman Martin Žiaran, oba švenkři, kluci zvukaři, produkce, prostě tam nikdo „neprudil”.

Jiří Lábus zde hraje bývalého manžela Dagmar Havlové. Lábus mi prozradil, že osobně oslovil paní Havlovou, aby si po dlouhé době vystřihla další filmovou komediální roli. Jak probíhala spolupráce s  těmito dvěma uznávanými herci?

Výborně. Já jsem se snažil obsazovat taky podle toho, aby ty jednotlivé páry nebo spíš „aliance“ měly něco společného a znaly se víc než ty jiné „aliance“.  A paní Havlová dokonce nabídla svou vilu jako místo pro první čtecí zkoušky. Jirka se tam cítil jako doma, což taky hodně pomohlo.

Zavzpomínejte na samotné natáčení, kde jste natáčeli a kolik jste měli natáčecích dnů? Jak se rodila náročná obrazová koncepce v omezeném prostoru ve spolupráci s kameramanem Martinem Žiaranem?

Natáčecích dní bylo celkově deset, přičemž osm bylo na tu jednu místnost a dva dny na dotáčky v bytech. S Martinem Žiaranem i producentem Markem Jeníčkem jsme se scházeli dlouho dopředu nad scénářem, Martin od začátku přinášel vizuální nápady, které by film posunuly směrem k větší dynamice, a nakonec jsme připravili koncepci snímání, která přímo vycházela z dispozic prostoru. Chtěli jsme se postupně a nenápadně přibližovat našim postavám, z původně objektivního a lehce odcizeného sledování schůze se postupně propadat do emočně subjektivního vnímání.

Dělali jsme si krátké testy, ale stejně nás samozřejmě spousta věcí při prvním natáčecím dni překvapila. Přeci jenom počet lidí, sladění dvou kamer, zasedací pořádek – všechno mělo vliv na ten filmový jazyk. Myslím, že dneska bychom spoustu věcí dělali jinak, ale takový pocit má asi každý po dokončení filmu.

Nejdelší nepřerušený záběr měl neuvěřitelných 26 minut, kolik z něj je použito ve filmu? A jak celkově jste pracovali ve střižně?

To je na hrozně dlouhé povídání. Během natáčení už koncept měníte složitě, ve střižně to naopak jde donekonečna. Takže jsme si se střihačem Otou Šenovským užili poměrně dlouhé, bouřlivé a kreativní období hledání způsobu, kudy na to. Pro mě to bylo ze všech fází asi nezajímavější, jak malé detaily mění vyznění. Člověk by řekl, že z jedné místnosti se toho moc udělat nedá, ale byl jsem překvapen, kolika různými cestami se dá jít.

V polovině filmu jste použili zpomalené záběry (ve scéně chystaného porodu), proč?

Zpomalené záběry film rámují, jsou na začátku, ve zlatém řezu a na konci. Mají tam svoje místo v rámci jakési sondy do charakterů. Obličej snímaný zpomaleně prozrazuje něco zcela jiného než při normální rychlosti, kdy jsme schopni stihnout nasadit různé sociální masky. Při scéně porodu je to stěžejní, tak doufám, že to diváci nebudou vnímat samoúčelně. Pro mě fungují i jako metaforizující rámec. Něco zcela všedního jako je schůze, je zasazeno do estetického rámu, abychom to rovnou vnímali jako podobenství, ne jako dokumentární realitu.

Film je Vaším debutem, co bylo pro Vás na natáčení nejobtížnější nebo naopak co Vás mile překvapilo?

Já mám rád, když se věci do poslední chvíle mění, když jsou co nejdéle otevřené novým impulsům, takže to samotné natáčení je pro mě poměrně  obtížná fáze, protože bych to nejraději zkusil ještě mnoha jinými způsoby, ale už zkrátka není čas. Ale bavilo mě to celé. On to je filmově dost specifický projekt. Tím, že se skoro celý odehrává v jedné místnosti, má úplně jiné nároky. Určitě se bude mluvit o jeho divadelnosti, ale ta časová a prostorová jednota z něho divadlo nedělá. Nicméně rád bych si zkusil i zcela jiný způsob filmového vyprávění, a ten určitě přinese úplně jiné obtíže.

Jaká hudba zazní ve filmu?

Skoro žádná, pouze krátké úryvky ze dvou skladeb Jana Dismase Zelenky, českého barokního autora, který povstal z popela především zásluhou uskupení Collegium 1704. Základní skladba, která ve filmu zní je De profundis a mám pocit, že je skvělé podívat se na současnou schůzi perspektivou duchovní barokní hudby, která se snaží popsat „lidské hlubiny“.

Film s  nadsázkou zachycuje mezilidské vztahy a solidaritu mezi sousedy, ukazuje, jak je náročné domluvit se, vzájemně si naslouchat a přitom chránit svůj majetek. Ve filmu z úst Kubáta (Jiří Lábus) zazní absurdní výrok: Já jsem vlastník a nemusím nic. Máte osobní recept, jak obstát na takové běžné schůzi v reálném životě?

Po pravdě řečeno moc ne. A moje skepse se při pozorování současnosti prohlubuje. Jediný recept je vést dialog, i když je do zdi, a věřit, že každá zeď dřív nebo později změkne. Snažit se šířit schopnost empatie, schopnost dívat se na svět očima někoho jiného.

Vlastníci

Jiří Lábus jako pan Kubát ve filmu Vlastníci. Sám o své roli říká, že Kubát je zmrd.

O jiném českém, i když mnohem méně povedeném filmu, si můžete přečíst zde.

Další příspěvky
Příliš osobní známost se pokusila být komedií
Příliš osobní známost se pokusila být komedií
Natálie a Simona jsou kamarádky ve věku 30+. Natálie (Petra Hřebíčková) je úspěšná manažerka, svobodná a spokojená. To Simoně Taťána...
Psi nenosí kalhoty je film o člověku, který je rád bez kyslíku
Psi nenosí kalhoty je film o člověku, který je rád bez kyslíku
Hlavním hrdinou filmu Psi nenosí kalhoty je chirurg Juha (Pekka Strang). Jeho žena (Ester Geislerová) se před pár lety nešťastnou...
Richard Jewell – hrdina nespravedlivě obviněný z atentátu
Richard Jewell – hrdina nespravedlivě obviněný z atentátu
Clinta Eastwooda zaujal skutečný příběh z roku 1986. Tehdy byl spáchán atentát na olympijských hrách v Atlantě. Jen díky bdělosti...